Ze života školy

Beránčí olympiáda; "Sportujem a smějem se u toho"

Přesně tak to řekla paní družinářka Lazurková, hl. organizátorka beránčí olympiády. Ta se pořádala už podruhé, ale pěkně od začátku...

Nejdříve se všichni malý (ale i velcí) závodníci zaregistrovali, aby všichni věděli, kdo koho reprezentuje a kdo je s kým v družstvu. Po nějaké té době, už na školním hřišti stáli všichni a tak si paní učitelka vzala slovo úvodem, nechala zaznít hymnu naší školy a zapálit olympijský oheň.

Po zahajovacím ceremoniálu se šlo sportovat v mnoha disciplínách, některé přibyli, jiné si pamětníci hned vybavili. "No nové disciplíny, to byl, ehm, například skok v pytli, postav kostku a myslím ještě opičí dráha" A mezi rarity patřil také hod brčkem o kterém nám pověděli Tomáš a Vojta: "V hodu brčkem jsem musel dohodit dál než můj soupeř." "To byli vlastně pospojované brčka spojené v takový oštěp, kterým jsem musel hodit co nejdál." Závěrečné "moc mě to tady bavilo" vypovídá o všem. Ale paní Lazurkovou, jak sama řekla, nejvíc pobavily obličeje dětí na beránčím prdu.

Co to vlastně ten beránčí prd je? Nad tím jsem si také lámal hlavu, než mi to bylo vysvětleno a velice lituji že jsem obličeje závodníků sám neviděl. S beránčím prdem je to prosté... Nejdříve Vám dali mezi půlky pětikorunu, kterou jste potom museli vyprdnout do 5 litrové flašky. Po tomhle mém líčení je Vám to asi dost nejasné, ale jistě Vám beránčí olympiádu objasní aspoň fotografie, které Vám ukážou i třeba buřtíky, které si olympionici vychutnali po svých sportovních výkonech.

Dragonfly - Animals

Hadilov Písař

Délka těla:125 - 150cm

Výška:asi 130

Rozpětí:2m

Hmotnost:2,3 - 4,3kg

Popis

Hadilov se na první pohled liší od ostatních dravců především dlouhýma tenkýma nohama. To odpovídá i jeho způsobu lovu - na kořist se nevrhá ze vzduchu, ale pronásleduje ji během po zemi. Kořist zabíjí zobákem nebo prudkým kopnutím dlouhou nohou se silnými prsty. I když dokáže létat, činí tak velmi nerad.

Výskyt:

Žije v savanách a polopouštích Afriky, na jih od Sahary.

Způsob života:

Zábavná zóna

KŘÍŽOVKA

Karamelový (tajenka) odvahu má,

když uvařit se dá.

Bolí to, svědí to,

nezahojí se to.

Dřív než se to zahojí,

dřív než puding něco sní,

nejdřív, ho strávníci jí.

Tak už vídíš, tak už víš,

že i když se mě nebojíš,

že i když v poho tygra sníš,

(tajenka), ten nedohoníš!

Přesmyčky, najdi ve slovech ukrytý název zířete

BOHUŽEL, VALDOVO OBVINĚNÍ BYLO KŘIVÉ

KOKO MÁ RÁD VAJÍČKA UVAŘENÁ NATVRDO

ZAUJALY BABU JAGU ÁRIJSKÉ KMENY?

Příběh

Jak rodinka anti talentovaných lyžařů lyžovala v Alpách

Studený vítr šlehal malého Matěje a jeho starší sesteru Aničku do tváří. Jejich otec si kupoval horkou čokoládu, zatímco oni museli držet všechny tři páry lyží a hůlek, neztratit karty na vlek a navzájem si nevyškrabat oči, jak už to někdy sourozenci dělávají. Pohled na zasněžené Alpy byl vskutku uklidňující, tedy až na to, že jak Matěj, tak Anička předešlého dne shlédli televizní dokument o lavinách a jiných skrytých hrozbách Alp. Konečně se objevil táta, kupodivu neměl horkou čokoládu v ruce, nýbrž po celé bundě, ovšem i tak velice dobře naladěn, vzal své lyže a hůlky a popostrčil děti směrem k vleku.

A nastal první problém. Nazouvání lyží. Matěj si nebyl schopen lyže nandat, a tak mu pomáhal otec, ovšem Matěj se stále vztekal, několikrát lyže málem zničil, jednou tátu kousl a poté, když se táta rozhodl, že pomůže aspoň Aničce, si do lyží stoupl sám. Anička jakoukoli pomoc odmítala, protože už je jí devět, takže je velká holka, jak si naivně myslela. I ona si své růžové lyže zvládla obout s pomocí tátových instrukcí.

Asi po půl hodině už stáli na sjezdovce. Až tady si táta uvědomil, že to, na co se se svými dětmi vyděšeně dívá. Rozhodně není modrá sjezdovka. Na černou to taky nevypadalo, spíše na červenou, ale i ta byla pro tři začínající lyžaře těžká. Po prvních deseti metrech sebou Anička plácla jak dlouhá tak široká do sněhu. Matěj se řítil k ní a spadl také a otec je jel oba zachraňovat. Sním to také nedopadlo dobře, sám spadl obličejem do sněhu, a když vstal, několik lyžařů si zřejmě začalo myslet, že Yetti existuje.

Minuty plynuly a naše odvážná rodinka se nenacházela ani v půlce sjezdovky. Ztráty na životech byly minimální, jediné, co ztratili, byly dvě čepice, rukavice a na chvíli také Matěj, ovšem toho brzy táta našel v hlubokém sněhu a vyhrabal jej. Anička propadala zoufalství a do sněhu už chtěla klacíkem psát svou závěť, když se jako anděl zjevil jakýsi Němec. Dojel k tátovi a nabídl mu, že aspoň Matějovi pomůže, tuhle těžkou sjezdovku sjet. Ještě se zeptal, jak se česky řekne "Stůj" a potom vyrazil směrem k Matějovi. Jeho volání "Stůj!" se zvolna měnilo v německé nadávky, když Matěj odmítal spolupracovat. A tak Němec nad Matějem zlomil hůl. A to doslova, protože šlo o jeho lyžařskou hůlku.

Kolem v tu chvíli jel jakýsi nebohý údržbář vleku na skútru. Němec na něj začal máchat rukama, zlomenou holí a vlastně vším, co měl po ruce, takže i Matějem. Údržbář dojel k nim a Němec mu vysvětlil, že by potřeboval, aby aspoň malého Matěje svezl ze sjezdovky. Muž mu začal vysvětlovat, že to on nemůže, že to vůbec dělat nesmí, ovšem když viděl Němcův vražedný pohled, souhlasil s tím, že Matěje sveze.

Táta s Aničkou se mezitím snažili, nějak tu sjezdovku zdolat sami, ale hodný údržbář vleku se na skútru vrátil i pro Aničku. Ta ho v domnění, že jde o únos, začala mlátit hůlkami, a tak došlo k druhému zlomení hůlky za den.

Nakonec svezl muž dolů i tátu a hodného Němce, spolu s dětmi si dali všichni účastníci téhle lyžovací výpravy horkou čokoládu, táta ji na sebe podruhé vylil a všichni žili (a nelyžovali) až do smrti. 

Rozhovor se spisovatelem Petrem Koudelkou

Petr Koudelka, narozený roku 1942 (za dob Československa) je publicista, novinář, televizní scénárista a autor několika knižních fejetonů (a mnoha dalšího). Naši redaktoři dostali možnost se s ním setkat a proto Vám teď přináší unikátní rozhovor.

Jak jste Začínal?

No.. Já jsem začínal také v poměrně mladém věku, asi když mi bylo deset tak jsem psal básně, co mapovaly můj život, třeba jsme jeli s maminkou a dědou na výlet z Moravy do Čech a tak jsem to celé popsal ovlivněný Karlem H. Borovským... No ale jako takové opravdové psaní, to začalo vlastně až mnohem později. Nejdříve v tom období, kde jsem začínal novinařinu tak jsem psal povídky, ale vzhledem k té politické situaci, která tehdy byla tak až do roku 1989 jsem se vlastně nemohl tak nějak projevovat, že bych napsal knihu, nebo román. Prostě věděl jsem, že by se to tak nějak muselo přizpůsobit své době. Neměl jsem odvahu psát něco proti režimu. Takže vlastně první knihy jsem začal vydávat až po roce osmdesát devět (ve 47 letech pozn. šéfredaktora).

Jak jste se dostal k žurnalistice?

K žurnalistice jsem se dostal tak, že jsem vystudoval filozofickou fakultu a protože mě zajímala zahraniční politika tak jsem si vybral už na fakultě mezinárodní vztahy a studoval jsem vlastně Západoněmeckou politiku v Africe. Taková to byla specializace (směje se). A díky tomu jsem se dostal na takový jako konkurz tehdy, do Mladé Fronty, protože tam zrovna hledali někoho, kdo by se zabýval německými politickými záležitostmi, protože jim právě odešel redaktor.

To by mě nenapadlo, že jste začínal zrovna v Africe, ale teď už pro Vás máme další otázku; na které své dílo jste hrdý nejvíce (básnička knížka...)?

No nejradši mám SKLADIŠTĚ SOLI, což je vlastně takový soupis mých zážitků, ukládání mé paměti do jednoho románu, protože, docela je tady problém, já si řekl napíšu 3 romány a spojím je dohromady, jsou to vlastně